Motto:

České školství v Želešicích se rodilo ve velkých bolestech a neméně bolestný a vysilující byl jeho růst. Na to bychom neměli zapomínat a naším společným úsilím by měla být práce nejen na jeho zachování, ale i na jeho dalším rozvoji.

 

 

Želešice byly obcí, v níž od třicetileté války (1618 – 1648) výrazně převažovalo německé obyvatelstvo nad českým, a proto se zde až do konce první světové války (1918) neprojevily naprosto žádné snahy o zřízení české školy. Když ale vznikla Československá republika (28. 10. 1918), začal počet českého obyvatelstva v obci stoupat a česká správa začala usilovat o intenzivnější počešťování naší obce.

 

Projevem těchto snah se také staly návrhy na založení školy pro české děti. Ačkoliv se většina německých občanů tomuto projektu různými způsoby, často i formou psychologického nátlaku, bránila, byla v Želešicích 1. září 1926 zahájena výuka v české menšinové škole obecné a měšťanské.

 

Díky iniciativě inspektora menšinových škol Antonína Votavy a prozatímního ředitele české menšinové školy v Želešicích Josefa Pupíka proběhl ve dnech 29. – 30. srpna 1926 zápis, jehož výsledek překonal i ta nejsmělejší očekávání české menšiny. K docházce do naší školy se zapsalo 165 dětí a namísto původně předpokládaných třech tříd bylo v září otevřeno tříd šest!

 

Po celé období její existence (do 15. 3. 1939) navštěvovaly českou menšinovou školu v Želešicích nejen místní české děti, ale především děti z blízkých Modřic, Hajan, Ořechova, Ořechoviček, Tikovic, Nebovid a Moravan. Nebylo však výjimkou, že se mezi našimi žáky objevily i děti z Rajhradu, Holasic, Popovic, Syrovic, nebo i z Loučky a Ledců. Počet žáků se pohyboval stále kolem dvou set. Nejméně žáků, a to 185 naši školu navštěvovalo ve školním roce 1929-30. Naopak nejvíce žáků (329) se zapsalo do školního roku 1938-39.

 

Prvním sídlem školy se stala kancelářská budova bývalé Felbingerovy továrny, kterou Ministerstvo školství a osvěty najalo od modřického továrníka Lederera. Nájemné bylo však velmi vysoké a záhy se také ukázalo, že budova po hygienické stránce neodpovídá potřebám tak vysokého počtu žáků.

 

Děti se učily na chodbách, v prosklené verandě i v místech původních záchodků. Třídy byly malé a všude žáky sužovaly tma, vlhko a plíseň. Nejen pitná, ale i užitková voda byly v té době v naší škole luxusem. Nájem naopak výrazně vzrůstal, a proto se zejména díky úsilí tehdejšího ředitele Vojtěcha Marka zrodila iniciativa směřující k získání stavebního místa pro stavbu nové školní budovy. Součástí těchto aktivit byla i žádost o nápravu adresovaná prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi a jeho dceři Alici Masarykové, tehdejší předsedkyni Československého červeného kříže. Nicméně byl to zřejmě značný zájem tisku o osudy českého školství v Želešicích, který nakonec vyburcoval úřady k definitivnímu řešení.

 

V létě 1933 byl od paní Marie Wellanové zakoupen pozemek v hodnotě 80 000 Kč, což byla částka odpovídající množství prostředků, které česká škola odvedla Josefu Ledereovi ve formě odstupného a tříletého nájemného. Vypracováním projektu nové budovy české menšinové školy obecné a měšťanské v Želešicích byl pověřen architekt prof. Dr. Milan Babuška a v roce 1934 byl slavnostně položen základní kámen nové stavby.

 

Dlouho očekávaným dnem se stalo datum 8. září 1935, kdy byla naše česká škola s velkou slávou otevřena. Dostala jméno po emeritním řediteli Ústřední matice školské Františku Bělehrádkovi, který celý svůj život zasvětil snahám o zakládání a posilování českého školství v národnostně smíšených oblastech českých zemí a který se bohužel tohoto slavného dne nedočkal, neboť zemřel 7. dubna 1935. Dne 10. září 1935 usedli žáci poprvé do lavic ve své nové školní budově, aby zde společně se svými učiteli zahájili pravidelnou výuku.

 

Jejich společné radosti z práce v moderním prostředí však bylo vymezeno jen velmi málo času. Události roku 1938 ještě nepřinesly želešickým nacistům onen vytoužený návrat domů do Říše, avšak 15. březnem 1939 a okupací Čech a Moravy německými vojsky se jejich sen splnil.

 

V ten den nastalo učitelům i žákům naší školy pověstné peklo na zemi. Jestliže 13. března 1939 se zfanatizovaný nacistický dav spokojil jen s vytlučenými okny v celé školní budově, o dva dny později jej již nic nezastavilo.

 

Pan ředitel Vojtěch Marek byl vyvlečen ze školy a potupně odveden do budovy obecního úřadu, kde ho vyslýchalo gestapo. Rozvášnění nacisté, kteří se shromáždili kolem silnice, mu cestou nadávali, plivali na něj a také ho bili. To vše jen proto, že byl ředitelem české školy.

 

Ani ostatní učitelé neměli být ušetřeni podobného martyria. Ti, kteří přijížděli jako každý den autobusem z Brna, byli vyvlečeni ven a jen díky několika statečným a rozumným Němcům se jim podařilo uniknout fyzickým útokům. Dětem, jež přišly do školy, byl vstup do budovy umožněn až po dlouhém vyjednávání. Vevnitř je ovšem čekal děsivý pohled. Zařízení jejich nové budovy bylo zcela zničeno. Okna byla vytlučena, dveře rozkopány, skříně rozbity. Na podlaze se válely nejen obrazy jejich státního pana prezidenta, státní znaky, české obrazy a knihy, ale i jejich vlastní výrobky. Společně s učiteli pak sice část inventáře děti zachránily a přenesly do Ořechova, ale odnášely si ránu v srdci. Mnohé z nich na ten den do smrti nezapomněly. Jejich milovanou školu zabrali nacisté….

 

Do českých rukou přešla naše školní budova znovu až po skončení druhé světové války a od té doby složí svému účelu téměř nepřetržitě. Výjimkou se stala jen léta 1980 – 1984, během nichž probíhala celková rekonstrukce školy.

 

​​​​​​​​​​​​​​​​Mgr. Dana Kadlčíková