Vážení rodiče,
dovolujeme si na stránkách školy sdílet FB příspěvek prof. MUDr. Julie Dobrovolné, biochemičky a skvělé brněnské vědkyně, ale v tomto případě především inspirativní matky. Pokud dočtete až do konce, v závěru najdete mnou doplněnou drobnou doušku, která příspěvek uvede do souvislostí.
Jana Cacková, ředitelka
Katastrofický deníček.
Všude kolem zuří cermatové šílenství.
A letos se týká i nás, protože Zitul je deváťačka.
Pozoruju vystrašené, úzkostné děti, a jejich hroutící se rodiče.
Jsou všude kolem.
A vždycky si vybavím historku, kterou pravidelně říkám studentům či zájemcům o studium, abychom se všichni tak trochu uklidnili.
Po gymnáziu jsem se hlásila na dvě školy, na biochemii, kde brali s mým prospěchem a chemickými olympiádami bez přijímaček, a na medicínu. Na přijímací zkoušky na medicínu jsem se opravdu hodně učila, byla jsem nakonec sedmá, vystudovala jsem s červeným diplomem….a…chvilka napětí….dělám vlastně biochemii a studium na dané fakultě bez přijímaček by mne na to jistě připravilo výborně.
Takže.
Je zapotřebí zachovat trochu klid.
Ten obraz je větší než rok dopředu.
Je větší než 4 roky.
Je to široký, velký kontext.
Ze všech stran slyším kritiku škol, vzdělávacích institucí…vlastního systému škol…a nepopiratelně ta kritika je či může být validní.
Ale. Kladu si otázku, jakou roli v úzkosti našich dětí hrajeme my, rodiče. Co vlastně dětem předávají rodiče, z nichž naprostá většina pluje v mrtvé řece naučené bezmocnosti a zoufalých výkřiků do tmy, jak je vše nespravedlivé.
Přitom toho můžeme udělat tolik!
Můžeme děti naučit se nehroutit.
Můžeme jim pravidelně opakovat, že naše láska není závislá na tom, zda nějakou zkoušku udělají či nikoliv.
Můžeme s nimi trénovat strategie, jak zvládnout stres. Pozor, trénovat neznamená verbálně děti pobízet, aby nebyly ve stresu, trénovat znamená postupně pomáhat dítěti v testovacích situacích zvyšovat schopnost situaci zvládnout.
Můžeme děti učit být i kompetentní v neúspěchu. To je zásadní power dovednost!
Můžeme je učit hrdě a bez sebedevalvace nést prohru.
Můžeme je učit, že parciální prohra může být celková výhra.
Můžeme je učit, že je dobré mít plán B.
Můžeme je učit realisticky odhadnout a zlepšit vlastní znalosti a dovednosti.
Můžeme je naučit hlídat si hranice vlastního nasazení. Nasazení ve studiu má své limity.
Můžeme je učit, že se o nás můžou opřít, když procházejí náročným obdobím. Opřít znamená, že budeme pevní a klidní.
Jako rodiče toho můžeme udělat mnoho!
Nemusíme se nechat odnést proudem vlastních úzkostí do podsvětí kompetice a falešných narativů, že na jediné zkoušce závisí celý život.
Nezávisí.
Koho zajímala biochemie, ten k ní poměrně často během života dogravitoval.
Můj pocit z přijímacích zkoušek na střední je kombinace radosti, že Zitul může, hluboké vděčnosti škole, která Zitul kompetentně a adekvátně připravuje, a jisté zvědavosti, kam to Zitul všecko zanese.
Nějak to prostě dopadne.
A já mám laťku nízko, jsem převelice šťastná, že Zitul k přijímací zkoušce vůbec může.
Dovysvětlení:
Julie píše vedle katastrofických deníčků také blog, cituji:
Můj blog o životě s jednou bezva holkou. A o životě s autismem.
